To je moje dítě...

12. října 2012 v 15:10 | Eva Máčová |  Téma týdne

To je moje dítě: 5.5. 2010, Homole

Nedlouho poté, co se naše studijní skupina vzpamatovala z redukování stavů v prvním semestru, začaly se ozývat nesmělé hlásky volající po uspořádání nezávislé výstavy. Plánů a snů kolem bylo plno, ale ke skutku se neměl nikdo. Nakonec jsem se v jednom ze svých záchvatů iniciativy chopila úkolu akci zorganizovat, přičemž podmínkou bylo, že spolupracovat na ní budou všichni. Zapykala jsem u paní starostky sál hasičské zbrojnice v termínu, který mi sama určila. Expozice našich děl se tímto měla stát doplňkem dětských prací Homolského výtvarného kroužku, diagnostického ústavu a novohomolské školky.

Nikdo nebyl ochoten chopit se úvodního proslovu. Přišla jsem tedy s žádosí o uvedení vernisáže za paní Vejsovou, v současné době odbornou asistentkou na katedře výtvarné výchovy PF JCU ČB. Je to žena, které si velice vážím, mám ji ráda a vím o ní, že jí vystupování před lidmi nedělá problém. Spíše naopak, zřejmě si užívá být středem pozornosti. Navíc vždy umí věci pojmenovat a na svět výtvarného umění se dívá ze svého specifického hlediska.

V naší studijní skupině je několik jedinců, kteří mají za sebou absolvování střední grafické školy. Samozřejmě, že jsem počítala s tím, že nikdo nebude ochoten pouštět své peněžence žilou. Byla jsem tedy ráda, že jsem sehnala prostory zadarmo a i na plakátech jsem chtěla ušetřit. Zadala jsem tedy svým kolegům, aby vymysleli plakáty černobílé a to tak, aby se daly vytisknout ve formátu A3, A4 a pozvánky tematicky a graficky sjednocené, jež se vejdou na A4 minimálně třikrát. S plakátem nakonec přišla Barbora Lokvencová (barevným), ale mohla jsem být ráda i za to. Pak jsem absolvovala první kolo vytahování peněz z lidí, abych plakáty mohla vytisknout. Následovalo obíhání papírů okolo zařízení sálu. Paní starostka mi určila název výstavy, aby ji mohla uvést do nějakých papírů ohledně dotace. Zařizování kvůli praktikáblům a vypůjčení malířských stojanů ze školy atp. Týden před výstavou jsem obíhala vesnické nástěnky, autobusové zastávky, školu, jednotlivé vyučující. Ještě mi bylo vyčteno, že jsem na někoho zapomněla. Paní starostka mi nakonec nabídla, že mám nechat zbytek plakátů na roznesení obecnímu pohůnkovi. Každý den výstavy jsem pak musela od někoho poslouchat, že o akci neměl tušení a kde byly nějaké plakáty. Sama si to vysvětluji tak, že plakáty buďto nebyly rozvěšeny vůbec, nebo je někdo iniciativní vzápětí strhal.

Na každé správné vernisáži (alespoň podle mého názoru) by měla být živá hudba, vyrazila jsem tedy podle poučky: Nenechávej nic na poslední chvíli! A začala jsem se shánět po levných hudebnících. Podotýkám, že půl roku předem. Nebudu tu rozebírat eskapády s tím spojené, ale ráda bych podotkla, že jsem se opakovaně setkala s větou typu: Nevím, je to na mě moc brzo. A posléze: Ale to už je pozdě, měla jste přijít dřív. Sháňka po hudbě dopadla natolik trapně, že jsem nakonec den předem nevěděla, jestli nějaká bude, nebo ne. Naštěstí nakonec nám zahrála manželská dvojice hudebníků na smyčcové nástroje a bylo to velmi pěkné a osvěžující.

Další zadání, ohledně vernisáže, jímž jsem si dovolila obtěžovat své kolegy, bylo, že mají přijít, pomoci mi s praktikábly, a nainstalovat si své práce, na vernisáž přijít slušně oblečení a přinést jídlo a pití. Ano, přišli. Respektuji, že ještě tu středu, kdy byla večer vernisáž, byli na přednášce. Ano, respektuji to. Ale moc se mi nechce překousnout to, že jsem se v hasičárně dva dny pachtila sama spolu s praktikábly, sama jsem musela dopravit z Budějovic malířské stojany a nakonec jsem byla za tu, která je buzeruje, je nevrlá a neposkytuje jim dost prostředků k rozletu. Další věc, kterou opominuli, bylo celodenní hlídání samotné expozice výstavy. Po několik dní jsem tuto činnost tedy zastávala já, a když nebylo zbytí, požádala jsem o pomoc mamku, v té době nezaměstnanou. Okamžitě po vyučování jsem jela do Homol a zbytek dne strávila na sále Hasičárny. Můj pocit frustrace a uštvanosti z celé akce ještě milí drazí kolegové podtrhli tím, že po skončení výstavy na mě začali dorážet s kecy typu: Jinak ta výstava měla děsnej název, proč se tváříš tak blbě/naštvaně, proč to nebylo delší, to nemělo ani smysl tam instalovat a peníze z toho nebudou? Chtěla jsem, aby si celou expozici rozebrali v den konce výstavy, jelikož v tom samém prostoru měla začínat druhý den další akce. Nakonec jsem musela sehnat někoho s autem a károu, ochotného věci některých jedinců a malířské stojany odvézt na Dukelskou do budovy školy. Ano, nebyl by to problém. Uznávám. Nebyl. Pro toho, kdo vlastní auto.

Jinak samotná vernisáž měla veliký úspěch. Sál byl narvaný k prasknutí. Vynikajícího domácího i kupovaného jídla a pití bylo tolik, že to návštěvníci ani nesnědli. Paní starostka a paní Vejsová měly velmi krásné úvodní slovo a v roli uvaděče - nevěda jak - se ocitla i Nina, takže pronesla pár slov (jinak, že minutu před proslovem nevěděla, že bude mít řeč, se jí stalo několikrát před tím i potom). Nakonec vyznělo dobře i to, že jsme měli expozici spolu s dětskými pracemi, protože jsme sice výtvarný obor, ale pořád pedagogický. Vládla velkolepá nálada podkreslovaná magickou živou hudbou. Kritiku jsem od návštěvníků slyšela pouze na doprovodný program. Domluvila jsem se totiž s jednou bývalou kolegyní ze studijní skupiny, která vede taneční kurz, že nám pro oživení akce zatancuje jedno číslo břichotančení - no a ona tam se svými žákyněmi poskakovala déle, než bylo zdrávo a v jiných tanečních kreacích, než bylo vhodno, aniž by mi to předem řekla. Ke konci vernisáže bylo skupinové foto všech zúčastněných autorů a paní starostka pro nás a paní Vejsovou měla přichystané kytice. Následovalo čekání, než odejdou návštěvníci a rychlý úklid nádobí a jídla. S tím hodně pomohla Veronika Vlková.

Jak již bylo řečeno, následujících několik dní jsem v sále hlídkovala já. Vím tedy, že již nepřišlo moc lidí, ačkoliv vstupné nebylo žádné. Místní děti sem ale chodily každý den hrát šachy a dámu, které zde byly vystavené od Niny Máčové a Ivana Maurera. Tohle byl takový příjemný, roztomolý detail pro rozptýlení.

A jaký byl můj závěr z celé této zkušenosti? Že jsem se do toho, já iniciativní blázen, vůbec pouštěla. Zařekla jsem se, že příště, až budou chtít pořádat společnou akci, budu se toho účastnit pouze jako vystavovatel a kromě instalace, odinstalování a jídla ani nehnu prstem. Také mi bylo trochu líto, že se nepřišly podívat naše starší sestry (ačkoliv Dita o pár dní později dorazila). Navíc jsem překvapila samu sebe, jakou měrou jsem se (nejspíše ze své sobecké a ješitné podstaty) cítila dotčeně, když na katedru výtvarné výchovy přišel dopis od paní starostky Štěpánkové, jak že to pěkně katedra uspořádala a že jí celá obec Homole vroucně děkuje. Hlavně, že všude bylo psáno magické slůvko "samostatná!" Tuto výstavu, ale už vždycky budu považovat za své tvůrčí dítě.

Samozřejmě, že další akci chtěli. Jak myslíte, že to o dva roky později dopadlo? Svoje slovo jsem dodržela, ale tentokrát se v tom všem vymáchala Nina…


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se Vám výtvarná díla zveřejňovaná na tomto blogu?

Ano, jsou úžasná!
Ano.
Ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama