Listopad 2012

Člověk

30. listopadu 2012 v 9:37 | Eva Máčová |  Poezie
Deset tisíc let, jsi teď v jinošském věku.
Stále jsi nenašel druhou půli svému dílu.
Jsi hrdina.
Zakrýváš svoje vady, svoje strachy.
Za zdí se ukrýváš a promenáduješ se na ní.

DÁVNO PO PŮLNOCI

28. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Nemohla jsem v noci spát
a říkala si tolikrát,
že zavinil to možná strach.

Země

27. listopadu 2012 v 16:30 | Eva Máčová |  Poezie
Úpěla Země,
když ještě žila,
zbavit parazitů
jen marně se pokusila
Proč jí to nešlo?
Bylo to lidstvo!
Domluvy,
potom ani výhrůžky
Nic nepomohlo
Až vysáli ji
Ti ovádi!
Potom i oni
vychcípali hlady


Jediným dotykem ovládám zemi

Poroučet větru, tak to se mi líbí

Voda mě poslouchá

Oheň mi slouží

- jedinou myšlenkou vyvolám bouři

Pak, když si umanu, vzedmu dna moří

A pod mým vedením lidstvo zlé shoří

Kdo se mi vzepře, ten vyhraje stěží

Já jsem Tvá planeta,

žádám projevy úcty!

Královská planeta zjizvená Vámi

Dávám Vám život a nečekám dary

Pouze to oplaťte, zanechte sváry!

Kdo z Vás to nezkusí, toho se zbavím.

Vyklepu z kožichu

Vás, hladové blechy,

Tak už mne slyšte

a třeste se strachy!!!
...



SCHŮZKA

26. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Nečekej na mě, Člověče.
Proč čekat bys měl, když nemáš mnoho času?
Anebo čekáš proto, že máš dost
nedostatku lidské pozornosti?
Nečekej na mě, Člověče.
Co získal bys tím, kdybys dočekal?
Uteču před Tebou po čase,
nebo se ploužit budu, až pozdě je.
Nečekej na mě, já taky nečekám.
Uteču před každým, kdo by čekal.
Po čase ploužit se teď můžeš Ty,
až se setkáme, budem už po smrti.

BEZ CITU

25. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Osamělá bludná létavice
narazila bez rozmyslu do Měsíce.
Rozvířila prach a kamení,
zjistila, že na Měsíci nic není.

Možná kdysi v skrytu duše doufala,
že s Měsícem nebude tak zoufalá.
On byl ale studený a plný skal,
neslyšně se létavici vysmíval.

Zůstala tam ležet zmrzlá, plná ran,
život její v osamění skomíral.
Nechej její srdce v klidu vychladnout,
chraň se stejně jako ona dopadnout.

Odloučení

24. listopadu 2012 v 9:29 | Eva Máčová |  Poezie
Prázdnota
Temnota
Jednotlivá slova
Jsme tady přítomni
Jedinci bez domova

ODLOŽIT PERO

23. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Psala jsem tisíc krásných vět
a v nich sto tisíc myšlenek…
…kdysi psala jsem to,
co slýchala jsem v mysli.
Uteklo tisíc dlouhých let,
zbyla jen změť mých myšlenek
a na stole papír
s podivnými čísly.
Je tam jen výčet všedních dní
mezi nimi i ten poslední…
…že odložit pero
musíme jednou všichni.

LHOSTEJNĚ

22. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Až zemřu,
stanu se energií,
která nevnímá nic,
ani sama sebe.

Až zemřu,
stanu se něčím,
co není všední,
ale ani výjimečné.

Budu jen součástí toho všeho,
co teď mám prostě kolem sebe.
Stanu se vesmírem,
s jeho krutostí i mírem.

Až jednou zemřu,
a jednou se to stane,
nesmíš mě hledat,
nesmíš plýtvat lítostí.

Neucítím bolest,
zimu, strach, štěstí ani lásku,
všechno, co zbude,
jsou jenom synonyma lhostejnosti.

Spolu

21. listopadu 2012 v 9:28 | Eva Máčová |  Poezie
Zas někdo hrál se mnou
na společníka.
Čekal a smál se,
hádal, co mu řeknu.
Ale já nedala
a nepřála mu nic.
- Tak zase zmlknul…
Vrátil se do Prčic!
...

JEDNOHO DNE...

20. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Jednoho dne
prostě
zmizím ze světa,
vstřebám
se sama do sebe,
propadnu hloubkou svojí duše
a imploduji
stejně jako hvězda
na konci
svojí existence.
Potom proměním se
v pouhé vnímání,
které zapomene
věřit samo v sebe
a spolu s vírou ve mne
skončí i mé bytí
v dosavadním smyslu Života.

HŘÍČKA TŘETÍ

19. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Hrabi hrabi hrab,
ať je ze mě krab.
Hrabi hrabi,
drbu brady.
Nepodrbám chudý kraby.
Penízky mi za to daj,
všecky, co ti krabi maj.

Něco

18. listopadu 2012 v 16:26 | Eva Máčová |  Poezie
Něco jsem viděl,
už nevím, co to bylo.
Bylo to se mnou,
a pak mě opustilo.
...

HŘÍČKA DRUHÁ

17. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Šel chlapeček na kopeček,
než zazvoním na zvoneček
přivede k nám pět oveček.
Šel chlapeček na kopeček,
zazvonil jsem na zvoneček.
Kdepak je těch pět oveček?
Schovaly se do trávy,
utekly tam před námi.
Nebojte se, ovečky.
Na krk dám vám zvonečky.
Až nám příště utečete,
budou zvonit hodným dětem.

HŘÍČKA PRVNÍ

16. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Jednou jedna hvězdička
spadla přímo do mlíčka.
Než se z mlíčka vysouká,
sova třikrát zahouká.
Než se z mlíčka vyškrábe,
bude jasný bílý den.

Kulisa

15. listopadu 2012 v 12:00 | Eva Máčová |  Próza

Kulisa

Tahle historka se stala? Kdo ví. Můžete si vybrat, vždyť je to jedno. Nejspíš je to jen má verze reality a kdokoliv další by to celé popsal jinak. Každopádně, jak to dopadne, bylo jasné více méně už na začátku.

Hledání

15. listopadu 2012 v 11:25 | Eva Máčová |  Poezie
Hledat svojí podstatu, své bytí,
Hledat bílé místo na mapách.
Hledat, kdo tě ochrání, kdo chytí,
Hledat, ale přitom nemít strach.

Snažil ses, Človíčku, celkem dlouho,
Našel jsi jen díry po hvězdách.
Pověz mi, co Tě na tom tak skrouhlo?
Načapal jsi Život s Osudem při milostných hrách.
Co ty víš? Třeba mají hodně dětí,
a ty je poznáváš v stupidních náhodách.

Hledat - nejdřív vylézt na vysokou horu,
potom pátrat v černých hlubinách.
Hledat tam odvahu, irbisa, nebo horskou kozu,
světélkující rybu, nebo pár životních drah.
Hledat úspěch, ze selhání se umět vylhat!
Hledat poznání a sám za sebe doufat,
že nezůstaneš jenom tulák po hvězdách.

Snažil ses, Človíčku, celkem dlouho.
Našel jsi jen ty fleky na mapách.
Pověz mi, co tě na tom tak skrouhlo?
Vždyť jsi hvězdám křížil cesty, měls oči na šťopkách.
Co ty víš? Třeba nás to jednou všechny přejde,
a ty nás poznáš, ne jenom po hlavách…

PŘED USNUTÍM

14. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie


Byla jedna holčička,
v očích měla sluníčka.
Když sluníčka zhasnuly,
její oči usnuly.

Padla noc a všude stín,
všechno sní a sen jak dým
přikrádá se k usnulým.

Přikrádá se po špičkách,
tiše překračuje práh.
Šimrá malé holčičky
po patách až na špičky.

Měsíček jim přizvukuje,
decentně jim přisvicuje.
Dává bledým paprskům,
prosvěcovat celý dům.

Kam paprsky nedosáhly,
tam se temné stíny stáhly.
V koutku se pak strachy třesou,
nápor světla neunesou.

Neplašte se, dětičky,
máte v očích hvězdičky.
Hvězdičky, co vždycky svítí,
dokud trvá dětské bytí.

Dokud z vašich očí září,
zlým snům se nikdy nepodaří
přiletět k vám na vánku,
vytrhnout vás ze spánku.

Byla jedna holčička,
měla v očích sluníčka.
Sluníčka se rozsvítila,
holčička se probudila.

COS TY NEMILOVAL

13. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Miluji své písmo k nepřečtení.
Miluji svůj niterní svět.
Miluji sny své ke zbláznění.
Miluji i to, že není co závidět.
Miluji své vlastní snivé okouzlení.
Miluji i přízraky svých dní.
Miluji vše, cos opomenul.
Miluji Sebe k zbláznění.

Zbloudilci

12. listopadu 2012 v 15:21 | Eva Máčová |  Poezie
Proč jsi se, Človíčku, tak daleko
od domova, zatoulal?
Zmrzneš.
Staneš se dalším z větrných mládenců.
Budeš hladit lístky stromů,
snášet je po jednom na zem,
nebo strhávat střechy domů…
Staneš se bratříčkem vánkem.
Utichneš se soumrakem…
Po lidech zůstanou
jenom nevyplněné sny…

NA TOMTO MÍSTĚ

11. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Sedí tu člověk,
co nemá talent pro poezii,
přes to ví, že se to musí stát.
Ten člověk ví, že prostě musí,
on zkrátka musí psát.

Sedí tu člověk,
kterému dávno došla slova i inspirace
a přesto drží svůj vražedný nástroj,
drží tužku v roztřesené ruce.

Sedí tu člověk,
kterému tisíckrát už řekli dost.
A on si přesto píše
píše si pro radost.

Sedí tu člověk
na tvrdém dláždění.
Drží tužku, papír a jazyk za zuby.

To proto, že ví…
A škrábe o tom,
co jiní nevědí.

NEŽ ZAČNU NA NĚJ PSÁT

10. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Čistota papíru:
bílá, neposkvrněná…
Taková škoda ji zničit.

Bělost téhle stránky:
milá čistá…
Taková škoda ji hyzdit.

Čistá bělost
bez poskvrnky inkoustu…
Stejná jako duše neviňátka.
Taková škoda vyrůst a tu duši špinit.

Na druhou stranu však musíte uznat,
že žádná krása není dokonalá
a dokonalost sama vždycky
neznamená čistou krásu.

Poslední připomenutí

9. listopadu 2012 v 13:20 | Eva Máčová |  Poezie
Byl jsem tu!
A tyto stěny si na mě pamatují.
Jako tisícovky před námi,
ale dřív.
Na zeď napíšu svůj podpis,
ať si mě ti tady pamatují.
Nemusím se nikdy vrátit,
ale až si to přečteš,
vzpomeneš.

KAŇKY

8. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Inkoust se vpíjí do papíru
a dělá kaňky.
Ten inkoust netuší,
že nepíše slova.
Papír jako papír,
tvary jako tvary
a kaňky
jsou přece taky umění!

RYTCŮV STESK

7. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Chybíš mi,
Ty třpytný pocite.
Chybíš mi,
Ty světlo ustrnulé v překvapení.
Chybíš mi,
Ty hladký drahokame.
Chybíš mi,
křišťálový sne.

Chybí mi zvuk tvého křičení.
Chybí mi pocit Tvého vzkříšení.

To všechno mi schází
v samotě mých dní.
Chybí mi sklo a jeho jiskření.

Chybí mi jeho chlad
v mé stejně chladné dlani.
Chybí mi ten pohled
- tak zblízka zírat na něj.

Chtěl bych ho zas zrosit
horkým dechem svým.
Setřít modrou skvrnu
inkoustem lihovým.

Chybí mi a stýská se
po třpytném křišťálu.
Sklo zůstává mladé,
jen já jsem zestárnul.

Snaha

6. listopadu 2012 v 12:14 | Eva Máčová |  Poezie
I kdybys kreslil každý den,
pořád jsi jenom kamenem.
I kdybys napsal každý den,
pořád jen papír s inkoustem.

Tak, jak se snažíš vybrousit,
vykroužit smysluplné tahy,
to vše se nejdřív naučit.
Rovnou nic nejde dohromady.

CO ZPŮSOBILA VEVERKA

6. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Próza
V lese, na křižovatce starých obchodních stezek, měla svou zásobárnu veverka zrzečka. Protože jsou však všechny veverky staří sklerotici, stalo se, že zásobárnu nikdo nevybral a jeden z žaludů po čase pukl a vyklíčil. To ostatně není nic až zas tak neobvyklého. Stává se to pořád, ale jen málokterému z vyklíčených žaludů se podaří také vyrazit v malý nepatrný stromek, doubeček.
Tenhle měl štěstí, ačkoliv o tom pranic netušil.
Opatrně se rozhlédl kolem sebe a udiveně rozvinul první list. Jeho nejbližší sousedkou byla stará parádivá muchomůrka jarní. Měla velký čistě bílý klobouk s vypaseným slimákem pro ozdobu.
"Ahoj," povídá doubek. "Kdopak ty jsi?" A protože ta muchomůrka byla o hodně větší, než ten stromek, shlédla na něj ze své výšky a pozorně si ho prohlédla.
"Kdo jsi ty? A kde ses tu vzal?"
"Vyklíčil jsem," odpověděl nesměle a tiše. "Nevím, kdo jsem. Ještě před pár dny jsem se schovával uvnitř tohohle žaludu."
"Cože? Žalud? No, tak to musíš být dub. Já to určitě vím přesně, jsem stará už čtrnáct dní a ke stáří se nutně váže moudrost." Muchomůrka hrdě zvedla klobouk a pozorně se prohlížela v kapce rosy, která uvízla na stéble suché trávy. "Já jsem ale krásná!" Pak už si doubku nevšímala a tomu nezbylo, než hledat si jiného společníka.
Na druhé straně nalezl obrovské nacucané klíště. Leželo na zádech a spokojeně se rozvalovalo, ale o kamarádění nestálo. Zato obrovský křižák asi zájem měl, protože se rozhodl utkat svou pavučinu právě tady. Jedno vlákénko dokonce zachytil za nejistý dubový kmínek. Celé dny pak trčel uprostřed sítě, při čekání na kořist.
Čas letěl, odešlo s ním jaro i léto a doubečku se začalo chtít strašně spát. Často ho roztřásla zima, jak pofukoval studený podzimní vítr a všichni jeho přátelé buď odešli, nebo se uložili k spánku. Dokonce i mravenci. Ale on i přes svou ospalost ještě nechtěl spát. Chtěl se dívat a poznávat svět, ale jeho listí zhnědlo, uschlo a jemu se přes veškerou snahu zavřely oči.
Jaký to byl šok, když na jaře zjistil, že ho půlka chybí! Přes zimu ho okousala zvěř. Zamračil se, aby zacelil svou jizvu a s vypětím všech sil se snažil dohnat všechno, o co přišel. Něco podobného se mu však stalo ještě mnohokrát.
Jednou na jaře se doubek probudil, dlouze protáhl a rozhlédl, jako to dělával vždycky. Jaké to překvapení! Přes nedaleké keře a vysokou trávu viděl až na křižovatku, kudy denně jezdili kupci do města.
Největší radost měl stromeček z toho, když si v jeho hustých větvích postavil hnízdo první pták a on mohl pozorovat, jak sedí na vejcích, pečuje o svá mláďata a vyprovází je při jejich prvním letu.
Čas stále nezadržitelně plynul, stromek stárnul, sílil, rostl, až z něj byl statný rozsochatý dub. V jedné větvi se usídlil datel, ale křižovatka stále zůstávala tou stejnou, co dřív. Město se rozrostlo. V dálce se rýsovaly jeho věže, o kus dál byla malá vesnička a malebný rybníček. Dub daleko převyšoval všechny ostatní stromy, takže tohle všechno mohl směle pozorovat.
U jeho paty sedávali unavení poutníci, scházeli se milenci, náhodní kolemjdoucí se zastavovali, aby obdivovali jeho krásu a nezbední kluci utíkali do jeho větví, aby unikli rozzlobeným holčičkám.
Při jedné letní bouřce uhodil do stromu blesk. Naštěstí nevzplál, ale ta bolest byla přesto ukrutná. Rána krvácela velkými zlatavými krůpějemi. Hajný ji sice přetřel hnědou tekutinou, aby jí nenapadly houby a plísně, ale to bylo to jediné, co pro starý dub mohl udělat. Ten se s tím musel vypořádat sám a také, že vypořádal. Chvíli to sice trvalo, ale za sto let se jizva zalila.
Nespočet lidí unavených po cestě přitisklo tvář na jeho hrubou kůru. Nespočet lidí mu svěřilo své trápení i radost. A on je přijímal s otevřenou náručí. Nikoho nesoudil, nechtěl poradit, jen tiše naslouchal.
I já jsem jednou přitiskla tvář ke kůře stařičkého dubu. Zůstala jsem tak dlouho tiše stát a on mi byl vděčný, protože jsem byla první ze všech lidí, kdo byl ochoten naslouchat pro změnu jemu.
…No, řekněte sami, není to zvláštní, co všechno může způsobit jedna sklerotická veverka?

Pozvánka na vernisáž České Budějovice 6.11.2012

5. listopadu 2012 v 21:31 | Eva Máčová |  Aktuality
Teprve teď jsme se dostaly k pozvánce na vernisáž výstavy, která je výstupem z grantu, na němž jsme předcházející tři roky pracovaly ve složení řešitelského týmu:
Eva Máčová, Nina Máčová, Veronika Vlková, Petr Janský, Marie Žáková
garanty a konzultanty grantu jsou: Věra Vejsová, Josef Lorenc

Původně měla být vernisáž 17.11.2012 ve Vyšším Brodě, ale z organizačních a jiných důvodů byla náhle přesunuta na zítřejší odpoledne tj. 6.11.2012 od 17,00 hod do galerie D9 (Dukelská ul. č.9 České Budějovice).
Vernisáž bude pojmuta ve stylu přátelského posezení s řešiteli grantu a jako oslava zakončení posledního roku naší práce.
Během dneška proběhla instalace výstupů z grantu v ledárně vyšebrodského kláštera. Z dnešní fotodokumentace bude vypracována prezentace, která bude promítána v galerii D9 u dobrého pití a velkého množství jídla.

Pokud máte zájem, jste všichni srdečně zváni, budeme se na Vás těšit v "Dé devítce."

POŘÁD TO STEJNÉ ČEKÁNÍ

5. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Jsem synonymem
významů vší nešťastnosti,
když sedím tady sama.

Už zase
opuštěná
v mlze, kterou šířím kolem sebe,
když nepřišel jsi
na schůzku dojednanou
jen v duchu.

Už zase
mluvím tady sama se sebou.

V bláhovém pudu sebezáchovy
se marně snažím
necítit své snění.

Už zase
jsem zadoufala,
a potom zklamaná
zas vrátila se zpátky.

Už zase
na zemi.
Hráz protrhla se
ticha.


DEFINICE SAMOTY

4. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Samota je jako velké prázdno.
Jsou to chvíle,
kdy na sobě necítíte
ona neviditelná pouta
propojení mezi lidmi.

Je to pocit,
že neexistuje nikdo,
kdo by vyslechl
vaší verzi reality.

Je to neskutečné ticho
v místnosti s tisícovkou šumů,
když hned vedle někdo mluví.

Za svou samotu
si můžeme
především my sami.
Nemá smysl z ní vinit ostatní.
To proto,
že jsme dávno zapomněli
nežít vedle lidí,
ale prožít život
s lidmi.

Zbytky

3. listopadu 2012 v 12:10 | Eva Máčová |  Poezie
Ještě pár vyschlých slov
zbylo nám po kapsách.
Bez vody, bez dechu, bez života.
Drolí se na prášek,
jak staré listoví,
kdo si jich všimne,
ten znovu je oživí.

Výstava ve Vyšším brodě

3. listopadu 2012 v 9:04 | Nina Máčová |  Chystáme
Toto pondělí, tedy 5. listopadu 2012, proběhne instalace výstavy ve Vyšším brodě.

VE VĚTVÍCH MORUŠOVNÍKU

2. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Jsem sobec,
který v skrytu pláče,
když se poznává.
Jsem hloupý bourec,
který jemné vlákno
druhým z lásky nedává.
Jsem člověk hloupý,
plný úzkostí a snů…
Jsem obyčejný Zasněnec,
co v překvapení…
ustrnul.

ZVUK TICHA

1. listopadu 2012 v 12:00 | Nina Máčová |  Poezie

Ticho tak hlučné zdá se být
a samota manifestem ticha.
Kde je má duše a kde je můj klid,
když jsem zase sama
a těžce se dýchá?
Neslyším nic, než vlastní myšlenky.