Kulisa

15. listopadu 2012 v 12:00 | Eva Máčová |  Próza

Kulisa

Tahle historka se stala? Kdo ví. Můžete si vybrat, vždyť je to jedno. Nejspíš je to jen má verze reality a kdokoliv další by to celé popsal jinak. Každopádně, jak to dopadne, bylo jasné více méně už na začátku.



V první polovině roku 2012 mi bylo nabídnuto vyučovat v dětském výtvarném kroužku. Nacházel se v prostorách zadního traktu DK Slávie v Českých Budějovicích, byl provozován pod hlavičkou tzv. Ateliéru Kulisa. Jednala jsem se slečnou Eliškou P.

Kurz navštěvovalo zhruba 10 dětí ve věku od 4 do 14 let. Všechny děti byly fajn, takže se s nimi dalo pracovat i na složitějších úkolech. Dokonce jsem jednu lekci věnovala tomu, že jsem je vzala do Wortnerova domu na výstavu Bohuslava Reynka (zadarmo) a využila jsem na ně své nově nabyté schopnosti animátora (viz. galerijní animace). Po tematicky pestrých týdnech jsem se rozhodla, že s dětmi zapracuji na několika lekcích, propojených jediným výchozím cílem a to vytvoření loutkového divadla. Dětem jsem nejprve přinesla keramickou hlínu, z níž vymodelovaly hlavičky pro maňásky. Posléze šily tělíčka, další týden malovaly obličejíčky a pak dodělávaly detaily, jako vlasy, doplňky atp. Vše vyvrcholilo tím, že jsem pozvala rodiče, aby další týden místo vyzvednutí dětí a okamžitého odchodu zůstali o něco déle. Děti pak sehrály improvizované loutkové divadlo pro opravdové diváky. Jako organizátor jsem bohužel neměla čas na nějaké focení a z fotek, které jsem stihla, byla použitelná jen jedna, ale celkový dojem byl velmi dobrý.

Jedno děvče si vzalo na starost roli uvaděče, další vypravěče a hráli všichni, přičemž použili všechny postavičky, které jim v předcházejících týdnech vznikly. Kdyby nepřekombinovali konec, byla by celá hra naprosto perfektní. Diváci byli nadšení a odměnili děti velkým aplausem. Představením byl ukončen turnus kurzu. Můj celkový dojem z toho, jak jsem jej zvládla, byl velice dobrý a i při zpětném pohledu si myslím, že se mi velice povedlo skloubit jak rozmanité věkové kategorie všech dětí, tak jejich specifické charaktery, dovednosti a individuální potřeby. I co se týče materiálu, byla jsem vůči nim velice vstřícná a k ateliéru šetrná, protože jsem se snažila vycházet co nejvíce z vlastních zdrojů, aby mi nebylo vytčeno plýtvání, nebo něco takového (v rámci toho, jak jsou vždy na člověku a jeho činnosti vyhledávány vady a ve vhodnou chvíli předhazovány, nebo využity k jeho vyřazení). Přicházela jsem minimálně hodinu před začátkem kurzu, a věnovala jsem se dětem, které přicházely i o půl hodiny dříve, než by měly. Toliko k tomu, jak jsem pracovala s dětmi.

Nyní, jak vypadalo jednání s Kulisou? Tak kupříkladu jsem se již při prvním setkání na úvodní hodině domluvila s Eliškou na tom, že mi příští týden přinese dohodu o provedení práce. Jak dlouho si myslíte, že jí to trvalo? Samozřejmě, díky nejrůznějším důvodům, případně její zaneprázdněnosti a celkové nepřítomnosti až do konce kurzu, respektive, ještě až po jeho konci. Na této schůzce jsem dostala svou poslední výplatu (nepokrývající mi náklady), podepsala jsem papír, který trvalo vypsat zhruba minutu, a sepsala jsem resumé kurzu, jež by mělo být vyvěšeno na stránkách ateliéru Kulisa. Posléze jsem byla stoprocentně ujištěna, že se mnou počítají do dalšího turnusu od září, a že mám před začátkem ještě zavolat kvůli upřesňujícím informacím. Samozřejmě mi nešlo o peníze, takže jsem souhlasila.

Ke konci prázdnin jsem se tedy v dobré víře pokusila milou Elišku zkontaktovat. Marně. Po několika telefonátech, které mi nezvedla a SMS, na něž mi neodpověděla, jsem si již připadala, jako ta příslovečná stíhačka. Vyhledala jsem si internetové stránky Kulisy s tím, že na nich bude aktuální rozvrh kurzů a ejhle, zřejmě na nich nebylo aktualizováno ani písmenko nejméně od jejich založení. Vyhledala jsem si tam ale e-mailové adresy na Elišku a na Kulisu jako takovou, a využila jsem je ke zkontaktování. Zase nic. Další týden byla doména zrušena.

V okamžiku, kdy jsem své snažení vzdala a rozhodla se celou věc hodit za hlavu, zavolala mi osoba, jež mi učení na kroužku před půl rokem dohodila, a ptala se mě, zda se mnou mohou počítat. Vysvětlila jsem jí tedy situaci. Ona však, zřejmě, s kontaktem neměla problém. Tak začal v průběhu září další turnus. Již jsem měla naplánováno, co všechno s dětmi budu dělat. Například činnosti, kterých se minule dožadovaly, jako malování na koule, výroba keramických hrnečků (aby měly každý v ateliéru svůj vlastní) nebo opět jít pracovat do planairu.
Jako tematický celek na několik týdnů měla být autorská kniha. Po přednesení mých nápadů byly děti nadšené. Společně jsme vymýšleli, jak bude vyrábět vlastní knížku ten špunt, který ani neumí psát a jedno děvče mě přemlouvalo, abychom lekci věnovali vyrábění bižu. Souhlasila jsem a s kluky jsem dohodla, že budou dělat věšáky na klíče. Doma jsem připravila veškerý materiál a pomůcky, jako obroušení dřevěných placek, připravení závěsů, hřebíčky, drátky, korálky, nářadí atp. Vše jsem naložila do své kabelky (větší zevnitř, než zvenku) a po několika hodinách strávených v ZŠ Dukelská na souvislé praxi jsem směle vyrazila k budově DK Slávie. Tak si vykračuji ulicí, v myšlenkách si probírám události minulého týdne, kdy mi za kurz platila jedna maminka a Eliška mi slibovala, že vyhledá můj materiál, který mi během prázdnin zaskládala hromadou bortelu, neznámo kde. Přičemž jsem jí vykládala, co budu s dětmi dělat a ona se tvářila spokojeně. V klidu odemykám dveře. S údivem vstupuji do ateliéru.
Sedí tam na botníku nějaká fajnová slečinka a zírá na mě. Kouknu do prostoru ateliéru. Veškeré vybavení je pryč. "Copak si přejete?" Ptá se mě fiflena, jako bych tam neměla, co pohledávat. "Přišla jsem si sem dát věci, než mi začne výtvarný kroužek." Při těch slovech jsem zároveň přemýšlela o své půltunové kabelce, zároveň o tom, co se tady sakra děje a zároveň mi to bylo úplně jasné. Cítila jsem se, jako by mi právě někdo kuchnul kudlu do zad a přitom to bylo jen logické vyústění všech mých předchozích peripetií se zdejším neseriózním jednáním. "Ale tady přeci žádný výtvarný kroužek není." Zahlásala slečna. Mně jen problesklo hlavou, co se asi stalo s tím výtvarným kurzem pro dospělé, který se tam také konal. "Mně o tom, ale nikdo neřekl. Minulý týden mi již zaplatila jedna maminka kurzovné a za dvě hodiny mi sem přijdou děti…" Při tom jsem uvažovala, kam mi drahá Eliška mohla dát moje desky s podklady ke kroužku, kde byly vypsané kontakty. No nic. Svou složku jsem nenašla (ani nic jiného ze svých věcí). Některé kontakty jsem však naštěstí měla v mobilu, jiné v notýsku. Rychle jsem obvolala rodiče.

Eliška se mi ozvala hodinu před začátkem kurzu. Kupodivu jsem se vším byla okamžitě srovnaná (kromě toho ponižujícího omlouvání se rodičům), takže jsem ani neměla chuť ji seřvat, když jsem se s ní sešla. Naopak, byla mi ukradená a já jsem byla znuděná už z pohledu na ni, jak tak před Slávií sedí s cigaretou na schodech, obklopená, nejspíše posilami, asi pro případ mojí agresivity, nebo co. Vyplatila mi mojí almužnu (opět nepokrývající mi náklady), já jí vrátila klíče, a dala jsem jí kontakt na maminku, která zaplatila kurzovné, aby jí ho vrátila. Pak se mě zeptala, jestli se rodiče zlobili a já v tu chvíli pocítila takový nával znudění, opovržení, nadřazenosti - no, nevím, co to bylo. V tu chvíli mi přišlo, že bavit se s ní je směšné. Usmála jsem se na ní, řekla, že je to jedno a obrátila se k odchodu. Vzhledem k tomu, že jsem člověk až s nezdravou měrou sebekritiky, samozřejmě, že mě to, co se stalo, nutilo k sebezpytu: "Byla jsem tak špatná? Je to ve mně? Čím více se snažím, tím je to zbytečnější…!" Na druhou stranu mi bylo jasné, jak to dopadne už na jaře a několikrát během té doby jsem o tom doma mluvila. Divili se mi, proč to všechno vlastně dělám. "Proč? Kvůli zkušenostem, ne?" A taky se mi jich dostalo…

Tohle je čaroděj Dobroděj - maňásek, který na rychlo vznikl, abych měla na čem dětem předvést postup práce u výroby loutek. Je vyrobený na mou ruku, takže na drobnou ženskou, nebo na dětskou, ale dal by se předělat na marionetu, má na hlavě dírku na vodící drát. Chci se ho zbavit, takže, pokud máte někdo zájem, stačí se ozvat, domluvíme se na ceně a poštovném...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám výtvarná díla zveřejňovaná na tomto blogu?

Ano, jsou úžasná!
Ano.
Ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama