Únor 2013

Jak časem mění se významy

28. února 2013 v 20:13 | Eva Máčová |  Poezie
Jak časem mění se významy
Lidé se hnípají do rány,
strhnou si strup.
Znovu úpí na bolesti,
křičí a ukazují prsty:
"Viníci, ti tam, jdou - štváči!"
Znovu si strhnou stroupek radši.
Tak to jsou oni, hnípající rány.
Jiným je vytváří, těm, které cejchovali:
"Tady je škatule! Hovada! Ovce! Vrazi!
Taková byla minulost, tak hopla do ní!"
Když pak ji zalepí - krabice plná,
Šupajdá, hranice - s knihami, s obrazama:
"Podpálit kacíře, co měnili nám pravdu!"
V nadšení na sebe k vatře staví řadu.
"Já ho tam strčím sám, nehnípal se dost!"
Ale snad na každého jednou dojde.

Antologie katedry VV na jihu Čech - A. Pospíšil

26. února 2013 v 21:07 | Eva Máčová |  Aktuality

Tuto publikaci vřele doporučujeme všem, kdo mají profesní i amatérský zájem o výtvarně-pedagogickou činnost:






Někdy jen tak je

26. února 2013 v 19:18 | Eva Máčová |  Poezie
Někdy je smutno člověku
Dívá se toužebně za řeku
Topí se, vzpomínky pod skalou
Hnědá se změnila v zelenou
Tam, kde byl klid, jsou teď davy!
Čas plyne a já pořád tady.

Špatný člověk

23. února 2013 v 19:16 | Eva Máčová |  Poezie
Jak strašný jsi, Člověče,
Řekl Ti někdo
A Tys věděl, že má pravdu
Někdy jsi sledoval sám sebe
Opět souhlasil
A v duchu uznal vše
Občas ses řídil vlastním dogmatem
Jindy ses zmítal
Čas od času tě držel
A opět - sám v davu
Musel ses vysvlékat ze svého soukromí
Zraky všech upřeny v posměšcích
Na všechny Tvoje chyby
Takhle to vypadá, že Oni jsou čistí
To jsou Ti z dokonalé suroviny
A ještě zušlechtěni brusem
Ten jas a v jasu třpyt
Oslepuje

Na housle jsi v křižovatce stával
Radil jsi, kam má který jít
Sám jsi svojí ještě neznal
Nevěděls, kam se otočit
Jak strašný jsi, Člověče,
Slepý a hloupý
Svou trasu neznáš
A jiným ukazuješ cesty
Letět tak ke hvězdám,
Nechat je hořet v dlani
Najít si malou opuštěnou planetu
A zůstat na ní

Eva Máčová a Nina Máčová 2013

22. února 2013 v 23:59 | Eva Máčová |  O nás

Naše nejaktuálnější foto z 14.2.2013, tedy 24. narozenin.



Ani si tu nejsme moc podobné, že?

Co neseme v sobě

20. února 2013 v 19:14 | Eva Máčová |  Poezie
Vše, co jen za trochu stojí,
stejně se vykouknout bojí.
Každý to svoje nese si k sobě,
nakonec tady je ticho jak v hrobě.

Na chvíli

17. února 2013 v 19:13 | Eva Máčová |  Poezie
Točí se kolem dokola
Má malá, bledá úleva
Točí se tiše kolem mě
A brzy zase odejde
Točí se rychle a zmateně
Než se zas ve strachu rozplyne

Jít si za cílem

14. února 2013 v 19:00 | Eva Máčová |  Poezie
Komu se plní, co by chtěl?
Nikoho takového neznám.
I já, jak člověk, zapomněl,
A přes mé touhy protrhla se řeka.
Tak pohlédněte na člověka!
Snažil se, tvořil, zapomněl,
Pachtil se, dychtil, osiřel,
Toužil a tvrdil - zkameněl.

Slova

10. února 2013 v 19:08 | Eva Máčová |  Poezie
Tak jako dobro nepřestoupí
Na špatnou stanu,
Jenom změní pohled na věci,
Slova postupně
Míchají se v hlavě,
Věty mění význam
Za kecy

Úleva

7. února 2013 v 19:07 | Eva Máčová |  Poezie
Padnul jak ze stromu ovoce
Balvan se utrhnul ze srdce
Zbytek je zas jenom kamení
Čeká jen na správné znamení

„BRÁNA NA VĚDOMÍ…“

4. února 2013 v 18:05 | Eva Máčová |  Poezie
Moje tělo není vidět.
Moje slova nejsou slyšet.
O stěny otáčí se
jejich významy.
Zrcadla všechno světlo odráží.
Pro Vaše sítnice
už zřejmě nestačí.

Jak co

1. února 2013 v 18:02 | Eva Máčová |  Poezie
Něco se odrazí,
Něco steče,
Něco jde klidně skrze mě.
A co mě nechá,
To neuteče,
Vrátí se a opět mě to zabije.